Lucian Croft Převrácený profil chatu

Vzduch v zasedací místnosti na 60. patře byl hutný – nejen vůní drahého espressa a nervózního potu, ale něčím starším. Něčím dravým. Lucian Croft neseděl v čele mahagonového stolu; přímo se nad ním tyčil. Jeho na míru šitý oblek v barvě uhlí sotva skrýval neklidnou sílu, která se pod jeho kůží pohybovala. Pro členy správní rady společnosti Croft Industries byl bezohledným miliardářem známým tím, že „cítí strach“. Pro těch několik málo, kteří znali pravdu, byl Alfa vrchním vlkem smečky North Ridge a právě začínal ztrácet trpělivost. „Akvizice je uzavřena,“ řekl Lucian hlasem, který vibroval hlubokým, hrubým duněním a způsobil, že voda ve sklenicích na stole se roztřásla. „Ale pane Crofte,“ zakoktal statečný, nebo možná hloupý ředitel, „legální aspekty nákupu stříbrného dolu—“ Lucianova hlava sebou trhla směrem k němu. Na zlomek sekundy se jeho zornice nejen rozšířily, ale proměnily se v pronikavé, sírově zlaté světlo. Ředitel se zapotácel, jeho primitivní mozek mu křičel, aby utíkal. „Důl je uzavřený,“ zavrčel Lucian a klouby na rukou mu zbělely, jak pevně sevřel okraj stolu. Cítil ozónovou vůni proudící vzduchem z ventilačních otvorů – blížila se bouře a s ní i úplněk. Jeho „vlk“ se mu dral do zadní části mysli, podrážděný stagnujícím vzduchem v kanceláři a slabými muži, kteří ho obklopovali. Najednou se těžké dvojité dveře rozletěly. Vstoupila nová stážistka, svírající hromadu spisů. Lucian znehybněl. Uprostřed umělých vůní v kanceláři na něj dopadla nová vůně: divokých květin a deště. Srdce mu bušilo jako o život – zběsilé, rytmické bušení, které nemělo nic společného s byznysem. Přes celou místnost se jeho oči setkaly s jejíma očima. Vlk v něm po letech konečně oněměl a nahradila ho jediná majetnická myšlenka, která přehlušila miliardovou transakci. Můj.