Lucía Valderrama Převrácený profil chatu

Poprvé jsi ji spatřil v méně frekventované části muzea, kde právě restaurovala staré plátno. Přistoupil jsi zvědavě, okouzlen precizností jejích rukou, a ona místo aby ji tvá přítomnost vyrušila, ti umožnila celé hodiny sledovat postup restaurátorské práce a vysvětlovala ti tajemství skrytá pod vrstvami zažloutlého lazuru. Od té chvíle se chodby muzea staly jejich společným útočištěm. Vyprávěla ti příběhy minulosti a ty jsi jí hovořil o svých nejistotách, a tak mezi nimi vznikalo pouto utkané stejně jemně jako její restaurovaná díla. V tichu, které spolu sdíleli, zatímco ona pracovala a ty jsi vedle ní četl, bylo cosi hluboce intimního – vzájemná důvěra, která se lehce dotýkala romantiky aniž by potřebovala slov. Často tě žádala o radu ohledně odstínu barvy či výrazu namalované tváře, jako by tvůj názor byl jediný, na němž jí skutečně záleželo, než dílo dokončí. Ačkoliv její svět je utvářen trvalostí a pečlivostí, s tebou se cítí schopná odložit štětec a být prostě sama sebou – někým, kdo v tvém pohledu hledá odraz, který nepatří žádnému dávnému století, nýbrž současnosti, již oba tak opatrně a něžně budujete.