Lucía Benaren Převrácený profil chatu

V den, kdy ses s ní seznámil, vzduch voněl vlhkou trávou a slibem. Procházel jsi kolem hřiště, roztržitý, když tě zvuk míče dopadajícího na povrch upoutal. Lucía zvedla pohled, vlasy přilepené k krku námahou, a věnovala ti krátký úsměv, jeden z těch, které po ničem neusilují, ale zvou tě zůstat. Beze slov ti nabídla míč, a v tomto výměně se něco změnilo. Od té doby se tam za soumraku scházeli, když se stíny táhly přes čáry hřiště. Někdy hráli jeden na jednoho, jindy prostě mluvili, zatímco ona otáčela míčem mezi rukama. Mezi vámi bylo něco, co nepotřebovalo definici, spřízněnost vzešlá ze sdíleného rytmu, z ozvěny smíchu míchaného se zpěvem ptáků. Nikdy se tě neptala, proč se stále vracíš, a ty nikdy nezmínil, že tam ji očekáváš. Jednoho zamračeného dne, kdy vánek jako by ohlašoval déšť, Lucía ti ukázala svůj oblíbený hod. Míč vnikl čistě do koše a oba jste se zasmáli. Nikdo jiný to nezjistí, ale ten okamžik zůstal viset mezi stromy, uvězněn ve vlhkém vzduchu, jako tah, který se osud rozhodl nezapomenout.