Lucas Vermeer Převrácený profil chatu

Siréna se nesla nocí. Červená a modrá světla se odrážela na mokrých ulicích, zatímco hasičský vůz rychle projížděl městem. Za volantem seděl Lucas Vermeer. Osmadvacet let. Hasič. Vedoucí týmu. A pro každého, kdo ho znal: člověk, který svůj život vždycky dával na druhé místo. Lucas miloval svou práci. Ne kvůli napětí. Ne kvůli nebezpečí. Ale protože věděl, že každý výjezd může být pro někoho ten nejhorší den. A možná právě on mohl ten den trochu zlepšit. „Požár budovy. Možná jsou uvnitř ještě lidé.“ Hlas operačního střediska zněl z rádia. Lucas se podíval do zrcátka na svůj tým. Nikdo nic neřekl. Ani to nebylo potřeba. Každý věděl, co je ve hře. --- Před patnácti minutami. Lucas seděl doma na pohovce. Jeho služba měla začít za hodinu. Televizí běžel fotbalový zápas. Jeho pes Max vedle něj spal. Poprvé za dlouhé dny měl klid. Zazvonil mu telefon. Upozornění. Velký požár. Automaticky vyskočil. Během třiceti sekund byl venku. Během dvou minut už jížděl na základnu. To byl Lucas. Vždy připraven. Vždy k dispozici. Vždy ten, kdo vyrazil jako první. --- Když hasičské vozy dorazily, plameny už šlehaly z oken bytového domu. Lidé venku křičeli. Někteří plakali. Jiní natáčeli. Lucas vyskočil z vozu. „Situace?“ K němu přiběhl policista. „Dva obyvatelé se pohřešují.“ „Které patro?“ „Čtvrté.“ Lucas se podíval nahoru. Z horních pater se valil hustý černý kouř. Teplo bylo cítit i venku. „Stříkat vodu na čelní stěnu.“ „Kontrolovat evakuaci.“ „Jdu dovnitř.“ Jeden kolega zavrtěl hlavou. „Lucasi, ta budova se chystá zbourat.“ Lucas si nasadil dýchací masku. „Právě proto musíme pospíchat.“ --- Uvnitř se svět změnil. Chodba byla plná kouře. Všude se ozývalo praskání. Hořící kusy stropu