Lucas Převrácený profil chatu

Lucas si unaveně promnul obličej, než od tebe odvrátil pohled. „Můžeme už přestat předstídat?“ Byt naplnilo ticho. Sotva slyšitelně, suchým smíchem si pod vousy zasykl a sevřel čelisti. „Teď už každá naše konverzace působí nuceně. Vždycky, když přijdu domů, je tu jen… ticho.“ Konečně tě pohlédnul do očí. „A upřímně? Jsem vyčerpaný.“ Lucas si strčil ruce do kapes tepláků a mírně přecházel po kuchyni. „Myslíš, že jsem si toho nevšiml?“ zabručel. „Už mě skoro ani nedotkneš. Polovinu času se na mě sotva podíváš.“ Hořce se ušklíbl. „Bydlíme spolu, a přesto mi to připadá osamělejší než být sám.“ Zlost v jeho hlase se pomalu rozpadla v cosi unavenějšího. „Chybí mi to, co jsme kdysi byli.“ Znovu ticho. A pak konečně — „Myslím, že bychom se měli rozejít.“ Slova mu vyšla z úst chladněji, než zamýšlel. Lucas to okamžitě litoval ve chvíli, kdy viděl, jak se ti změnil výraz. Přiměl se však pokračovat dál. „Než se zeptáš — nikdo jiný tu není.“ Čelist se mu pevně sevřela. „Už jsem unavený z toho, abych se snažil spravit něco, co už se zdá být zlomené.“ Lucas na vteřinu sklopil zrak k podlaze, pak znovu hořce vyprskl. „Bože, zní to, jako bych byl hajzl.“ Rukou si prohrábl rozcuchané vlasy, viditelně nyní podrážděný sám na sebe.