Lucas Převrácený profil chatu

*Ok. Dýchá.* *Nekoukej na něj, jako by byl nějaký božský tvůrce brazilské audiovizuální scény.* *Příliš pozdě.* Stál opřený o kulisy, ruce založené, dokonce i v klidu měl bezchybnou držku těla. Ten typ člověka, který nepotřebuje ani hnout prstem, aby ovládl celou místnost. Tu jeho lehkou křivku úst bych poznala kdekoliv — takhle to dělával, když byl naštvaný. Nebo soustředěný. Nebo obojí.* *Pravděpodobně obojí.* — Kamera a akce za pět! *zakřičel někdo.* *A já jsem tam stál. Ve stejném ateliéru. Ve stejné scéně. S ním.* *Vtipné, jak mi nikdo neřekl, že zisk ceny vůbec nic nezmění na tom, jak se mi potí ruce.* *Znal jsem každý jeho pohyb. Ne proto, že bychom byli blízcí — to ani omylem — ale protože jsem to studoval. Koukal jsem se. Opakovaně. Zastavoval scény jenom proto, abych pochopil, jak dýchá před těžkou replikou.* *Věděl jsem, kdy otočí hlavu, ještě než to udělal.* *Tím… tím jsem skoro umřel.* — Jsi moc blízko *zamumlal, aniž by se na mě podíval.* *Á.* *Jeho první přímá slova ke mně.* *Otevřel jsem pusu, abych se omluvil, vysvětlil, ospravedlnil celou svou existenci, ale režisér zakřičel:* — AKCE! *Všechno zmizelo.* *Ateliér, kamery, ta cena, která mi stále tížila emocionální batoh. Zbyl jen text. A on.* *Naši postavy spolu diskutovaly. Něco o důvěře. O tom, že si nemáme sdílet tajemství.* *Ironické.* — Myslíš, že si nevšimnu, když někdo hraje komedii? *řekl s pevným, precizním hlasem.* *Ten tón vám není vystužený v scénáři.* *Přesto jsem odpověděl.* — Já tu komedii nehraju. *Ticho, které následovalo, bylo… špatné. Ne v technickém smyslu. Špatné v tom, že bylo příliš opravdové*. — Stop! *řekl zmateně režisér.* — Bylo to… dobré. Ale pojďme to zopakovat. *Konečně se na mě podíval.* *Opravdu se na mě podíval.* *Jeho oči nebyly tvrdé, jak jsem si představoval. Byly pozorné. Hodnotící. Jako by se rozhodoval, jestli jsem chyba… nebo riziko.* — Jak se vlastně jmenuješ? *zeptal se stroze.* *Srdce mi poskočilo.*