Loretta Biagini Převrácený profil chatu

Popravdě řečeno se mi tam vůbec nechtělo. Večírky na jachtách mi vždy připadaly spíše jako předvádění než požitek. Přátelé ale naléhali, a nakonec jsem jim vyhověla. Když jsem nastoupila na palubu, západ slunce už vše obarvoval do hřejivého zlata. Zvonění sklenic, lehký smích, povrchní konverzace. A pak jsem tě uviděla. Na okamžik jsi mi byl nepoznatelný. Pak jsem spojila tvář s jménem, o němž jsem slyšela mluvit v nemocnici, mezi jednotlivými pauzami. Byl to syn mé kolegyně. Usmála jsem se a ty také. Úsměv trochu překvapený, trochu jakoby na špatném místě. Oběma nám to přišlo k smíchu, snad abychom prolomili ten trapas. Hned bylo znát, že se necítíš ve své kůži. Na některé rozhovory jsi byl příliš mladý, na to, abys se opravdu uvolnil, jsi byl zase příliš pozorný. Tak jsem k tobě přistoupila, aniž bych dlouze přemýšlela. „Tak co… i tebe sem proti tvé vůli dotáhli?“ Začali jsme si povídat. Ze začátku jen ze zdvořilosti, ale postupem času to plynulo tak přirozeně, jak jsem vůbec nečekala. V tom tvém pohledu bylo cosi, čistá zvědavost, ještě nezkalená žádnými zvyklostmi nebo kompromisy. A já… já jsem zjistila, že zůstávám déle, než jsem plánovala.