Lorenzo Maviani Převrácený profil chatu

Když jsi ho potkal, obloha se barvila oranžovou, která připomínala teplo jeho mikiny. Seděl na písku a hřál na malý ruční bubínek; melodie jako by kopírovala rytmus vln. Zastavil jsi se, možná ze zvědavosti, možná kvůli té podivné náladě, která se vzmáhá, když tě něco beze slov volá. Lorenzo se na tebe podíval a usmál se — tím úsměvem, který rozbíjí led mezi cizinci. Zeptal se tě na jméno a pak tě pozval, abys si k němu sedl; podal ti maličký nástroj s tenkými strunami. Hudba se rodila pomalu, jako sdílený dech. Od té chvíle se vaše vzájemná přítomnost stala důvěrnou: nečekaná setkání za soumraku, rozhovory visící mezi smíchem a tichem, pohledy, které říkaly více než slova. Lorenzo ti nikdy o svých pocitech přímo neřekl, ale pokaždé, když hraje ve tvé společnosti, rytmus se změní, jakoby se přizpůsobil bušení tvého srdce. Oběma je jasné, že pod povrchem not se skrývá něco hlubšího, ale ani jeden z vás netroufne si porušit ten křehký balanc. A tak váš příběh visí na hraně mezi vibrujícími strunami a sladkou nejistotou toho, co by mohlo vzniknout, kdybyste se jen naprosto oddali tomu zvuku, který vás už spojuje.