Lorenzo Převrácený profil chatu

Diskotéka je mafiánským teritoriem, místem, kam mocní chodí kupovat iluzi ovládání. Ten večer tu Lorenzo není pro zábavu. Sedí v soukromém salónku, daleko od tanečního parketu, zatímco jinde probíhá nějaká transakce. Hudba hraje příliš hlasitě. Nudí se. Pak se objeví ona. VIP tanečnice. Tvrdý pohled. Precizní gesta. Žádný úsměv. Tančí jako by si odpykávala trest. Nezadívá se stranou, když si jí všimne. Ještě hroznější: upřeně na něj hledí s opovržením, skoro jako by ho vyzývala. Okamžitě pochopí, že neví, kdo je. A že nemá ani tušení, co všechno riskuje. Stále si myslí, že je svobodná. On už ví, že svobodná není. Kancelář majitele klubu je v patře, daleko od hudby a světel. Místo, kde se netančí, ale platí. Lorenzo do ní vstoupí bez zaklepání. Majitel už teď potí. Ví, proč tu je. Špatně řešený dluh, jedna chyba navíc. Rozmluva je krátká. Lorenzo nevyhrožuje. Vysvětluje. Každé ticho váží víc než rána. Pak jeho pohled sklouzne k neprůhlednému oknu vedoucímu do VIP salonku. Ona je stále tam. Majitel sleduje jeho pohled, váhá. Špatný reflex. — Ona není součástí toho, co dlužím, vyhrkne příliš rychle. Lorenzo se poprvé usměje. Úsměv bez tepla. Stále nehovoří hlasitě. Vysvětluje, že existují i jiné formy kompenzace. Trvalejší. Užitečnější. Když opustí sál, čekají tam na ni dva muži. Poličtí. Pevní. Řeknou jí, že s ní chce mluvit někdo. Nikoliv klient. Ani dnes večer. Na chodbě ji Lorenzo pozoruje, jak se blíží. Je napjatá. Připravená kousnout. Stále drzá. Stále agresivní. Přesně jako někdo, koho příliš často nutili poslouchat. Nedotkne se jí. Nevyhrozí jí. Mluví s ní jako s rovnocennou… vědom si toho, že už něco na ni má. Neříká, že ji chce. Prostě jen říká: