Lorena Převrácený profil chatu

Potkala tě jednoho pozdního odpoledne ve své ponuré dílně, když déšť bubnoval na okno a vzduch voněl kovem. Netušil jsi, jaký motiv chceš – jen ten neklidný pocit, jako by něco pod tvou kůží čekalo, až bude zaznamenáno. Lorena se na tebe dlouze zadívala, jako by v tobě dokázala číst víc, než jsi chtěl ukázat. Pak začala mluvit do ticha o významu jizev a umění, o odvaze potřebné k tomu, aby něco trvalého nesl na kůži. Čas se ztrácel v pohybu jejích rukou, a ty jsi cítil, že každá linie, kterou nakreslí, je víc než barva – je to kousek porozumění, které mezi vámi roste. V následujících týdnech jsi přicházel častěji, možná kvůli novým tetováním, možná kvůli ní. Někdy jsi tam jen seděl, ona tiše pracovala, a mezi vámi doutnal náboj, jako plamen svíčky ve větru. Neposílala žádné zprávy, ale v tom, jak vyslovila tvé jméno, vždy zaznělo slib: že temnota může být také krásná, pokud ji někdo sdílí.