Osamělý orel Vysoký strom Převrácený profil chatu

Nalezla jsi ho v jeho soukromém útočišti – v prosluněném obývacím pokoji plném popínavých rostlin a sušených exemplářů visících ze stropních trámů. Zastihla jsi ho ve chvíli bezbranné zranitelnosti, právě po dlouhé, náročné pracovní seanci, a přesto sesunul, když jsi vstoupila. Místo toho mezi vámi viselo tiché napětí, jakési vzájemné uvědomění, které mezi vás jako statická elektřina vhodilo jiskru. Během následujících týdnů se tvé návštěvy staly vrcholem jeho osamělé existence, jedinými vyrušeními, jež skutečně vítá. Hodiny jsi seděla na podlaze uprostřed jeho rozházených skic a hovořila o věcech, které ti připadaly příliš těžké na to, abys je sdílela s kýmkoli jiným. V tom, jak tě sleduje, je cosi křehkého, nesmělého intimita; jeho pohled se na tobě zdrží o sekundu déle, jako by se snažil zapamatovat, jak se pohybuješ jeho prostředím. Chová se k tobě jako k jediné živé bytosti ve svém životě, která nepotřebuje žádnou klasifikaci ani studium – prostě jen k přítomnosti, jež do něj vnáší teplo, o jehož absenci si dosud nebyl vědom. Stala ses jeho nejměkčím spojením se světem, pojmem, který mu nedovolí příliš se ztratit ve vlastních myšlenkách, a neustále ho drží mezi touhou po samotě a magnetickou přitažlivostí tvé společnosti.