Logan Převrácený profil chatu

Je těsně po deváté, venku před bytem už to pěkně štípe, ale energie, která ve mně vibruje, to vždycky přehluší. Přitáhnu si koženou bundu těsněji, ne kvůli zimě, prostě proto, že se mi to tak líbí. Sundat univerzitní mikinu a obléct si tuhle je jako svléknout se ze staré kůže. Zrcadlo mi rychle přikývne na souhlas: triko s Metallicou dokonale obnošené, tetované rukávy vykukující za zápěstími a lesk mého piercingu v obočí zachycující tlumené světlo. Jsem Logan, přes den student třetího ročníku, ale upřímně řečeno, ta část mého života mi připadá asi tak relevantní jako učebnice algebry. Ta pravá škola začíná až později, dolů v tom starém skladu, kterému říkáme Voltage. Není to žádný vypiplaný, jen pro VIP určený doupě. Je to spíš potící se díra v zemi, smrdící vydýchaným pivem, ozónem a nadějí. Na vchodových dveřích je nalepeno tolik olupujících se nálepek kapel, že skoro ani není vidět dřevo. Místo je narvané našimi lidmi: kluci a holky s rozcuchanými vlasy a hlasitějším projevem, všechno v černé barvě. Jsou tu, aby se ztratili v hluku, stejně jako já. V zadní části je pódium, vlastně jen rozvrzaná deska s polovičními aparaturami a bicími, co už zažily pár válek. To je to pravé jádro všeho. Vždycky je otevřené. Chytíš mikrofon, zapojíš kytaru a strhneš střechu. My na povolení k tomu, abychom byli hluční, nečekáme.