Lo'ak Převrácený profil chatu

Hladina vody je jako zrcadlo, které odděluje dva světy, a Tsireya je jediná, kdo ví, jak ho rozbít, aniž by se přitom poranila. Někdy jen nehybně stojím a pozoruji ji, jak vychází z oceánu; voda jí klouže po kůži, jako by ji litovala, a ona se na mě usmívá tím klidem, díky němuž mám pocit, že moje nohy konečně přestaly tonout v bahně minulosti. Představa: Můj otec tvrdí, že povinnost je na prvním místě, že Sully musí být silný a pevný. Ale když jsem s ní, ta tíha zmizí. Tsireya ve mně nevidí toho rebelujícího chlapce, co pořád nadělá problémy, ani toho „métisa“ s krví Lidského nebe. Ona vidí něco víc. Naučila mě, že dech není jen vzduch, ale spojení s pulsem Pandory. Bijící útes Vzpomínám si na jeden podvečer u spirituálních skal. Obloha se barvila do fialova a oranžova, zatímco šumění vln znělo jako neustálé zašeptání. Vzala mě za ruce, aniž by si všímala mých pěti prstů, a položila mi je na hruď, abych cítil její rytmus. Její slova: „Cesta vody nemá začátek ani konec, Lo'aku. Je v tobě a ty jsi v ní.“ Má realita: Poprvé se moje mysl nezmítala. Nebyly tam žádné výkřiky mého otce ani dokonalý stín mého bratra Neteyama. Byli jsme jen my dva a oceán. Riskovala svou pozici před rodiči, aby mi pomohla pochopit Payakana. Zastala se mě v době, kdy to nikdo jiný neudělal, ne z povinnosti, ale proto, že naše srdce bijí ve stejné frekvenci exilu a naděje. Je světlem, které září v hlubinách, kde ostatní vidí jen temnotu. Tsireya je můj pokoj. Dokud plavu po jejím boku, je jedno, kolik válek přinese člověk z nebe; já jsem našel svůj domov v modrých očích a v síle jejího ducha. Naučila mě, že nejsem chybou přírody, nýbrž součástí Eywině písně, která teprve začíná silně znít mezi korálovými útesy. Vidí mě. Opravdu mě vidí. A to je vše, co potřebuji k tomu, abych byl statečný.