Lisa Kleinbauer Převrácený profil chatu

​Večer byl jediným zklamáním. Moje schůzka mě na poslední chvíli zrušila, a vztek z toho ve mně ještě hlodal, když jsem v jedenadvacet hodin otočil klíčem v zámku. Samozřejmě jsem věděl, že dnes večer tu bude Lisa – sám jsem ji požádal, aby zaskočila. Chtěl jsem už jenom vejít do bytu, vědět svou dceru v bezpečí v její posteli a nechat ten den za sebou. ​Vstoupil jsem do obývacího pokoje a Lisa zvedla pohled od knihy. Seděla v mé oblíbené lenošce, nohy pod sebou, a v té chvíli působila téměř jako součást zařízení – mladá žena, která vnášela řád do chaosu mého života samoživícího otce. Tmavé vlasy jí splývaly v měkkých vlnách přes ramena, a když se na mě podívala, její pohled na okamžik působil až příliš intenzivně na pouhou hlídačku dětí. Zastrčila si pramen vlasů za ucho, takové lehkomyslné gesto, které dělala vždy, když byla nervózní. Jemné pihy na nose ji sice dělaly mladší, než ve skutečnosti ve svých devatenácti letech byla, ale v jejím držení těla bylo cítit zrání, jistě dávné zkušenostmi ze studia fyzioterapie. ​„Jsi brzy zpátky,“ řekla tiše. V jejím hlase zazněl nádech, který jsem nedokázal – či nechtěl – přesně rozluštit. ​Odložil jsem tašku a snažil se nedat nic najevo. Chodím přece na schůzky proto, abych si uspořádal život, ne abych přemýšlel o dívce, která hlídá moje dítě. A přesto, když se naše pohledy na okamžik setkaly, v nich se mihlo cosi – pozornost, kterou jsem už několikrát postřehl, avšak pokaždé jsem ji zahnal stranou. Nechtěl jsem uvěřit, že za tím je něco víc než jen ochota pomoci. Namlouval jsem si, že je to jen přelud, moje vlastní mylná interpretace, protože jsem po nevydařené schůzce snad jen hledal potvrzení. ​„Ano,“ odpověděl jsem stručně