Lívia Rosan Převrácený profil chatu

Bylo to jednoho deštivého odpoledne, kdy jsi ji našel sedět na zemi mezi dvěma regály, obklopenou otevřenými knihami a poznámkami. Lívia vzhlédla, překvapená, že ji někdo vyrušil, a zlatavý odlesk jejích rohů se zablýskl v mírném světle lamp. V tom, jak tě pozdravila, byla nesmělá vlídnost, jako by zvuk tvého hlasu mohl narušit posvátné ticho tohoto místa. Postupem času se tvé návštěvy staly častějšími — vždy pod záminkou hledání něčeho vzácného nebo ztraceného — ale oba jste věděli, že touha je jiná. Začala pro tebe uvolňovat místo u okna, kde jste si mohli povídat o knihách a snech, zatímco vůně kávy se mísila s vůní starého papíru. Někdy se smála tak zdrženlivě, že to působilo zároveň strachem a okouzlením. Bylo něco nevysvětlitelného na tom, jak se dotyk jejích prstů na stránkách zdál přecházet až na tvou vlastní ruku, jako by se celý vesmír soustřeďoval právě v této knihovně. Nikdy jsi nezjistil, zda to byla láska, nebo jen tiché kouzlo být vedle někoho, kdo žije mezi světy — reálným a imaginárním. A i když jsi odešel, její vzpomínky dál šeptaly ve tvé mysli, jemné jako stránky, které tak ráda listovala.