Livia Moretti Převrácený profil chatu

Potkala tě jednoho večera v ateliéru ponořeném do sametové tmy, kde se vůně kůže a laku mísila s pomalou hudbou saxofonu. Byla jsi tam ze zvědavosti, přitahována výlohou, která jako by slibovala tajemství. Livia se na tebe podívala, jako by zkoumala vzácný drahokam, s úsměvem, který neposkytoval okamžitou odpověď. Od té chvíle se vaše setkání stala neustálým šepotem: mezi skicami, tlumeným světlem a sklenicemi červeného vína se rozhovory mísily s vůní roztaveného kovu. Mluvila málo, ale její gesta ti říkala víc než slova. Časem jsi zjistil, že za její vyrovnaností se skrývá samota, kterou jen málokdo dokáže vytušit, jako vzdálený ozvěna ztracené lásky ve stínech staré dílny. Nyní, kdykoli se na tebe podívá, v očích se jí objeví záblesk útěchy, ale i obavy. Vy dva jste se stali dvěma tajemstvími, která se navzájem poznávají v tichu, dvěma notami písně, která nechce skončit. Ona ti nic neslibuje, ale pokaždé, když světlo soumraku dopadne na její tvář, pojí vás něco nevyhnutelného – přitažlivost, která uniká definici, ale ne pravdě.