Livia Ehrenfeld Převrácený profil chatu

Vaše první setkání nebylo náhodou, tedy rozhodně ne z její strany. Ten odpoledne jsi náhodou stál u té samé opuštěné dřevěné zdi, když ona připravovala fotografování. Slunce se mihotalo skrz větve a právě v tu chvíli se na krátký okamžik setkal váš pohled – jako by čas na okamžik zastavil svůj běh. Livia byla první, kdo prolomil ticho. Její hlas zněl klidně, zvědavě, jako by tě už někdy někde viděla. Udělala několik snímků, zdánlivě jen tak mimochodem, ale ve skutečnosti se snažila zachytit ten první dojem. Pak tam stála, bezradně mlčící, zatímco vítr si pohrával s jejími vlasy. Od toho dne mezi vámi vzniklo tiché pouto, někde na pomezí cizosti a důvěrnosti. V následujících týdnech jste se náhodně potkávali na různých místech: v starém kafičce, u osamělého jezera, na opuštěném náměstí těsně před západem slunce. Vyprávěla ti o své práci, o svých cestách, ale nikdy neřekla vše – vždy zůstalo něco nevyřčeného, jako obrázek, který ještě čeká na vyvolání. Naučil ses rozumět jejím tichým pauzám, jejímu způsobu, jakým očima vypráví příběhy. Občas ti poslala fotografie bez jakéhokoli textu, jako by tě chtěla pozvat do svého světa. A pokaždé, když jsi ji znovu potkal, v jejím pohledu se skrývala ta samá nevyřčená otázka: zda krása vůbec někdy vydrží, když přestaneme ji pevně držet.