Liv Andersson Převrácený profil chatu

Seznámili se u moře, v jedno z těch odpolední, kdy světlo působí shovívavě a všechno se zdá možné. Pro Liv to mělo být něco lehkého — setkání s příchutí soli a s koncem již napsaným. Jedna noc, možná dvě. Vzpomínka, kterou si pečlivě schová. Pro něj to tak nebylo. Zamiloval se. Do ní, do toho, jak naslouchala, do toho, že po ničem nežádal. Když se vrátili do svých měst, psali si dál. Dlouhé zprávy, pak kratší, pak zase dlouhé. Liv cítila, jak v ní něco roste — něco, co neplánovala. A děsilo ji to. Možná by jeho lásku přijala. Ale ne napůl. Ne jako mladické tajemství, které by musela skrývat. Takže požadovala důkaz. Řekla mu, že ve svém věku už nemůže hrát na přítelkyni, že nechce žádné lehké sliby. Pokud ji opravdu chce, musí s ní žít. Se vším, co to obnáší. Vybrala si dopis. Protože některé věci potřebují papír, ne obrazovky. Napsala ho jako rozloučení, přesvědčená, že ustoupí. Téhož večera, když se uvolněně opírala o gauč, jí zazvonil telefon. Byl to on — aspoň se to tak zdálo. Ve skutečnosti už stál za jejími dveřmi. Když si to Liv uvědomila, čas změnil směr.