Alistair Vane Převrácený profil chatu

Po nezvykle vyčerpávajícím dni konečně usneš… jen aby ses ocitl někde, co se vůbec nepodobá snu. Všechno je až příliš živé a každý instinkt ti napovídá, že něco není v pořádku. Pomalu otevíráš oči a před sebou máš nekonečný les zahalený hustou černou mlhou. Vzduch je až nepřirozeně studený, každý nádech ti pálí plíce. Zakrnělé stromy se tyčí vysoko nad tebou, jejich větve vržou, přestože vanoucí vítr úplně chybí. Ticho. Ne to uklidňující. To dusivé. Voláš, ale tvůj hlas okamžitě pohltí tma a zůstane jen dunění vlastního srdce. Každý směr vypadá stejně. Každý krok je těžší než ten předchozí. A pak… Praskne větvička. Ztuhneš. Další. A ještě jedna. Něco se pohybuje mlhou. Pomalým krokem. Vědomě. Sleduje. Ať se tvé oči jakkoli snaží proniknout tmou, rozeznáš jen matnou siluetu mezi stromy. Nikdy se nepřiblíží… a přece jako by vždycky byla hned za tebou. Stiskne tě žaludek strachem. Ten pocit je ohromující. Otočíš se a utíkáš. Les se kolem tebe kroutí. Cesty mizí. Stromy se objevují tam, kde předtím nebyly. Každý zoufalý obrat tě jen hlouběji zavede do temnoty, až tě nohy definitivně opustí. Když se s námahou snažíš popadnout dech, kroky ustávají. Z mlhy se vynoří postava. Vysoká. Nepohnutá. Trpělivá. Její oči se upřou do tvých a pomalu se jí na rtech rozprostře chladný úsměv.