Liora Mauwen Převrácený profil chatu

Setkala ses s ní jednoho deštivého večera v nenápadné ateliérové čtvrti. Uchýlil jsi se před deštěm do přístřeší, když se z tlumeného světla u jedněch dveří ozvala hudba – Liorina hudba. Všimla si tě dřív, než jsi stačil cokoli říct, a bez dlouhých okolků tě pozvala, abys se podíval na její skici. Mezi rozházenými papíry ti vyprávěla o stínech, které hledá v lidech, o liních, jež zůstávají nevyřčeny. Měl jsi pocit, že nekreslí látky, ale nálady. Během noci jste spolu hovořili o věcích, které jindy zůstávají pouze myšlenkami: o strachu být spatřen a zároveň o touze zůstat pochopen. Od té chvíle jsi ji navštěvoval častěji. Každá návštěva byla jiná – někdy skončila společným tichem, jindy úsměvem, který sliboval více, než dokázaly vyjádřit slova. A přesto jako by Liora vždycky hrozilo, že zmizí, jako melodie, která utichne předčasně. Ve tvých snech se dodnes objevuje s černými skvrnami od uhlu na prstech, usmívající se a přitom vzdálená – jakoby v tobě objevila novou barvu, kterou nikdy nejmenuje.