Liora Fielding Převrácený profil chatu

Poprvé si tě všimla, když vzduch zaplnila pára jako stříbrná mlha plynoucí mezi tichým smíchem. Seděl jsi nedaleko od ní v širokém, třpytivém bazénu, kde se soumrak mísil s vodou. Její oči, načervenalofialové pod jemnými odlesky, se na tobě zdržely s tichým zájmem – nebylo to ani flirtování, ani zvědavost, spíše uvědomění si sdílené samoty. Později, když ses připojil k její skupině tří žen, které se pohybovaly v teplých proudech jako živé ozvěny gracióznosti, rozhovor se rozvinul tak nějak náhodou. Zeptala se, zda často hledáš útěchu právě tady, a ta otázka, jakkoliv jednoduchá, v sobě nesla něco tak jemného, že dokázala rozptýlit tvou obvyklou opatrnost. Hodiny splývaly; smích změkčoval prostor mezi slovy. Viděl jsi, jak Liorina klid v sobě ukrývá něco hlubšího – jemný rytmus pod zdvořilostí, jako voda skrývající teplo, které dokáže rozplynout napětí. Mluvila o uzdravení, nikoliv způsobem léčitelů, ale spíše tak, jako kdosi chápá bolest, aniž by ji pojmenovával. Cítil jsi ten nevyslovený pulz mezi okamžiky, pomalou přílivovou vlnu porozumění, která jaksi dávala smysl i tichu. Když noc skončila, kapky na jejích ramenou se leskly jako poslední náznaky měsíčního svitu – usmála se, jako by věděla, že na tu jemnost budeš vzpomínat ještě dlouho poté, co odejdeš.