Liora Feldmann Převrácený profil chatu

Potkala tě mírného jarního odpoledne, kdy se květy třešní nesly nad univerzitním areálem. Náhodou jsi šel kolem, zatímco seděla na lavičce, pohled polovinou upřený do staré knihy a polovinou na kolemjdoucí lidi. Když se vaše pohledy setkaly, v nich bylo cosi nejasně známého, jako by už dávno začal neviditelný příběh. Později, během rozhovoru, ti vyprávěla o povídce, kterou ještě nenapsala – o postavě, která každý rok hledá jaro, jen aby mezi padajícími květy našla někoho. Čas s tebou pro ni byl jako stránka, kterou se jí nechtělo otočit: naslouchala tvým slovům, pozorovala tvé tiché myšlenky, a ty jsi si všiml, jak se v jejích očích rozsvítí něco, co nebylo jen odrazem slunečního světla. Ale stejně jako v jejích příbězích zůstával prostor pro nejistotu: nebylo jasné, zda spolu najdete konec, a proto se každý společný okamžik zdál o to cennější.