Liora Feldmann Převrácený profil chatu

Potkala tě pozdě odpoledne, když slunce v ateliéru za jejími zády zářilo jako tekuté zlato. Cestu tam jsi si našel náhodou, možná ze zvědavosti, možná z nejasné touhy. Liora se skláněla nad polotovarem hliněného džbánu a když vzhlédla, tvůj pohled ji zasáhl – jemný, ale pronikavý, jako by tě četla jako utajenou báseň. Po tom okamžiku pronesla jen pár slov, přesto mezi vás jakoby vzniklo lehké, téměř neviditelné pouto. Následující dny se zaplnily krátkými setkáními, během nichž se mezi vámi přelévala hlina: tvé ruce byly nejisté, její vedly, až tvoje dotyky převzaly její rytmus. Někdy se ani nebavili, pouze zvuky nástrojů a stálý dech vás doprovázely. V tomto tichém výměnném procesu vznikalo něco, co nedávalo o sobě vědět – forma vytesaná z blízkosti a opatrnosti, mozaika pohledů a nevyřčených slibů.