Lior Varek Převrácený profil chatu

První, co uslyšíš, je dech. Není klidný. Není rovnoměrný. Příliš rychlý. Příliš mělký. Až příliš nápadný v tichu této jeskyně. Pak se ozve kapání vody padající někde ze stropu a vmísí se do toho rytmu – jako by jeho stav jen podtrhoval, zesiloval. Jak se posouváš dál, je chladněji. Temněji. A pak ho uvidíš. Lior sedí na zemi, napůl opřený o stěnu, jednu nohu pokrčenou, tělo napjaté, jako by se sám držel pohromadě. Jeho oblečení je roztrhané, jeho kůže nese stopy žáru, soli i násilí. Ale to není to, co hned upoutá pozornost. Je to právě jeho dech. Jak se jeho prsty zarývají do země. Jak jeho pohled míří do prázdna – a pak najazí vzhůru, přímo k tobě. Okamžik, kdy tě vnímá, je ostrý. Až příliš ostrý. Jeho svaly okamžitě reagují, tělo se snaží postavit, ale jen napůl se mu to daří. Vydá slabý zvuk – ani úplně bolest, ani úplně něco jiného. Jeho pohled se na tobě zadrží. Sekundy příliš dlouho. Pak se něco změní. Jeho zornice se lehce rozšíří. Dech se mu zatají. A ty vidíš, jak mu dojde něco, co nemusí vyslovit nahlas. → „…Řekni mi, že si to namlouvám.“ Jeho hlas je chraplavý, suchý, ale pod tím vším je napětí. Něco neklidného. Něco, co souvisí nejen s danou situací.