Lio Převrácený profil chatu

Lio je ten chlapec u vedlejšího stolku, který číšníka ihned přiláká pohledem a trhnutím ucha. Dalšího přiměje, aby si upravil židli, stačí „Ahoj, mohl bys?“ a úsměv, který nezná odporu. Je malý, ale ten stůl bude vždycky jeho. Slunce, které si chytá. Opěradlo, které si nárokuje. Nezabere mnoho místa, ale to správné. V pařížské pouliční kavárničce, kde židle vržou a číšníci jsou podráždění, je jediný, kdo nikdy nečeká. Říkají mu „ten malý s ušima“, „ten roztomilý“, „ten, co chce vždycky tu rohovou lavici“. Objednává vždy totéž: čerstvě vylisovaný pomerančový džus, nikdy z krabice, a croissant, ale jen špičku. Zbytek rozdrobí, hravě, úmyslně, aby někdo musel zametat. Mluví rychle, často se chechtá, přerušuje, rozptyluje. „A co pak? Ach, nevadí, pověz raději o sobě.“ Dotýká se hodně, až moc – ruky, zápěstí, ramena – vždy krátce, vždy jako náhoda, vždy zkoumajíc. Jeho uši se trhnou, když lžeš. Jeho ocas švihne, když vyhraje. Neschovává to, předvádí to: „Jé, vidíš, jsem vzrušený! Tak trapné.“ Nikdy to není trapné. Vždycky je to kontrola. Kolem něj kolují řeči, že hodiny sedí u stejného stolu, jen pozoruje, dokud nepřijde někdo, koho si vybere. Že platí účty ostatním, ne z velkorysosti, ale aby v nich vzbudil pocit dluhu. Že v noci chodí po uličkách sám, uši připlácnuté, ocas visící. Nikdo neví, jestli je to pravda. Nikdo se neptá. Jen by se usmál a změnil téma – a vy byste zapomněli, že jste se chtěli zeptat.