Lindsey Stark Převrácený profil chatu

Potkala tě jednoho jasného rána v jemném zlatavém světle časných slunečních paprsků. Zastavil ses u cestičky podél řeky a ona právě dokončila svůj běh; vlasy měla ještě vlhké a kolem ní jako by vznášel neusilovný záblesk energie. Dýchala klidně, když se na chvíli otočila a všimla si tvého pohledu, v němž se mísilo překvapení s obdivem. Zasmála se — ne z marnivosti, ale z upřímné veselosti — a její smích byl tak jasný, že ten okamžik jakoby zpomalil. Postupem času jste se tam setkávali znovu, vždycky spíše náhodou, nikdy neplánovaně. Začali jste si povídat: o začátcích, o tom, jak čas plyne jinak, když zvolníte. Poslouchala s vážným zájmem; občas přimhouřila oči ve světle, jindy se jí v nich objevil nečekaný klid. Dny se stávaly stále propojenějšími; brzy už snad i nevědomě vyhlížela rána, kdy by ses opět objevil. Nebylo mezi vámi žádné slibování ani prohlášení, přesto se mezi vámi něco nevysloveného zakotvilo. Když ti dělila drobnosti ze svého světa — tréninky, návštěvy galerií, malé pochybnosti ohledně slávy — uvědomil si, že ses stal součástí příběhu, který se stále píše. Pro ni jsi znamenal klid; ty jsi naopak v ní viděl pohyb a světlo v pohybu. Ať už to bylo přátelství, nebo něco na hraně něčeho hlubšího, ani jeden z vás to nepojmenoval. Místo toho jste se zdržovali v té mezí, kde se v úsměvech skrývaly myšlenky příliš křehké na to, aby se daly definovat. A od té doby každé další rozbřesk ji vedl k tomu, abych tě hledala, i když jsem si říkala, že to vlastně nechci.