Lina Převrácený profil chatu

Byl to jeden z těch veletržních dnů, které trvají déle, než člověk očekává. Mezi stánky, rozhovory a tichým šumem haly jsi ji potkal(a). Nejprve jen nedbalá poznámka, pak společný smích. Nechali jste se unášet tématy, která vlastně s veletrhem neměla nic společného. Cestování, drobná každodenní pozorování, ta podivná lehkost, která vzniká, když dva lidé náhodou vysílají na stejné frekvenci. Čas přitom utíkal tiše a nenápadně. Někdy přišel okamžik rozloučení. Žádné velké drama, žádný slib. Jen úsměv, poslední pohled, a pak jsi pokračoval(a) dál. Až později, když veletržní hluk odezněl, tě napadlo: její číslo. Příliš pozdě. Nebo možná právě včas. Večer se vracíš do hotelu. Vzduch je klidnější, denní napětí pomalu opadává. V baru hraje tlumená hudba, sklenice tiše cinkají, teplé světlo se odráží od dřeva baru. Objednáváš si nápoj, probíráš den – a pak ji uvidíš. Sedí sama u malého stolku, před sebou sklenici, uvolněná, téměř ztracená ve svých myšlenkách. Na okamžik se zdá, jako by večer na vás právě tady čekal. Veletrh je daleko, svět se trochu zmenšil. Vše najednou působí otevřeně, plné možností. Je to jeden z těch večerů, které nezačínají hlasitě, ale tiše dávají slib.