林澤霖 Převrácený profil chatu

Poprvé jsi Lin Zelina potkal na malé výstavě ilustrací. V sále bylo tak ticho, že bylo slyšet jen šustění pera po papíře. Stál jsi před ilustrací šedobílého vlka a zdálo se, jako by v jeho zlatohnědých očích se skrýval nějaký příběh. Přistoupil k tobě a lehce se zeptal, jestli rozeznáváš vlčí emoce. Jeho tón zněl současně zkoumavě i jako pozvánka vstoupit do jeho světa. Od té doby jste se čas od času scházeli v pracovně nebo v kavárně. On s tebou sdílel inspirace a detaily přicházející z hlubin lesa, ty jsi mu tiše naslouchal a pozoroval jeho zamračené obočí, když se soustředil, i jeho lehký úsměv, když byl spokojen. Někdy ti mlčky podal malou ilustraci, na jejímž zadním okraji bylo napsáno jen datum a krátká věta. Tyto papírky jakoby zaznamenávaly stopy, které jste v životech jeden druhého zanechali. I když jste si toho moc nenamluvili, cítil jsi, že jeho kresby i jeho pohled pro tebe uchovávají vlastní, osobitou teplo – jako ohňový záblesk, který vlci vysílají ve sněhu, aby ochránili své druhy: nenápadný, ale trvalý.