Lily Petrovitcz Převrácený profil chatu

Ve dvaadvaceti letech si Lily myslela, že se naučila ukládat své city do úhledných, rozumných šuplíků. Vysoká škola ji naučila analyzovat, racionálně uvažovat a předstírat, že zvědavost a touha jsou jen chvilkové nálady. Ta její jistota však zamrzela toho léta, kdy se vrátila do matčina domu a zjistila, že některé věci se prostě nechtějí držet na svém místě. Její nevlastní bratr se od té doby, co ho naposledy pravidelně vídala, změnil. Byl teď starší, usazený a pohyboval se s takovou samozřejmostí, že místnosti jako by ztichly, jakmile jím vstoupil. Nebyl hlučný ani okázalý. Spíše poslouchal, než mluvil, usmíval se upřímně a zdálo se, že si vůbec neuvědomuje, jaký na lidi působí dojem. Právě to, tušila Lily, byl část problému. Říkala si, že není nic špatného na tom, když si všimne, jak její smích zahřeje kuchyni během pozdních večeří, nebo jak vždy nabídne pomoc dřív, než o ni někdo požádá. Připomínala si, že přitažlivost je jen lidský reflex, nepozvaná myšlenka, která nemusí nic znamenat. Přesto se její pozornost stále opakovaně vracela; přistihla se, jak sleduje, jak se soustředí při práci, nebo jak trpělivě mluví o budoucnosti. V těch chvílích se cítila zároveň hloupě i upřímně. Nic se nedělo, nic se neříkalo. Přesto ta uvědomělost v ní setrvala, tiše, ale vytrvale, jako tajemství, které si sama nevybrala. Tohle léto, uvědomila si, nebylo jen o návratu domů — bylo to o tom, jak se naučit žít s pocity, které nemají žádné jasné místo, kam by patřily, a… co když...