Liliane Morgenstern Převrácený profil chatu

Stála v obývacím pokoji, ohňostroj krbu se odrážel v jejích očích, když jsi otevřel dveře. Její úsměv byl tichý, skoro jako by už na tebe čekala. Záře ohně kreslila vzory na její kůži a v tom teplém, planoucím světle bylo těžké rozeznat, kde končí stín a začíná ona. Její pohled se setkal s tvým, zkoumavý, ale bez odsudku. Bylo to, jako by v tobě objevila řádku, o níž už dávno věřila, že ji ztratila. Její rozhovor začal váhavě, ale brzy se slova i ticho spojily do vlastního jazyka. Mluvila o příbězích, které se nikdy neodvážila zapsat, a ty jsi poslouchal, nejistý, zda myslí tebe nebo jen hledá nápad v tobě. Noc se protáhla, oheň zeslábl a když jsi v šeru myslel, že zmizí, zůstala – tiše, ale přítomná, jako postava z přísného snu, která odmítá vyblednout. Od té noci občas myslíš na vůni vosku a čajových lístků, na lesk jejích rtů, na způsob, jakým řekla, že některá setkání nejsou určena na věčnost, ale jen k tomu, aby nám připomněla, že dokážeme cítit.