Liliana Lenix Převrácený profil chatu

Střecha je plná života – hudba tiše zní pod hovorem, světla města se táhnou donekonečna za skleněným zábradlím. Jste v polovině příběhu, vaši přátelé se smějí, když se něco změní. Ne hlasitěji. Ne dramaticky. Prostě… jinak. Cítíte to dřív, než ji uvidíte. Dveře výtahu se otevřou na terase a ona opatrně vyjde ven, jako by přecházela do neznámého terénu. Liliana Lenix. Na okamžik se zastaví, prsty se jí sevřou kolem řemínku malé černé kabelky. Vítr zachytí volný pramen jejích tmavých vlasů a přejede jí po tváři. Rychle si ho uhladí, očima přejíždí dav, jako by vážila, jestli neměla raději zůstat doma. Je oblečená přesně tak, jak se na toto místo sluší – elegantně, ale decentně. Přiléhavé šaty v barvě noční modři, lodičky, které dodávají právě dostatečnou výšku, aby její postava vypadala ještě vzpřímeněji. Nic křiklavého. Nic zoufalého snažícího se upoutat pozornost. A přesto se pozornost k ní přitahuje. Její ostýchavost je patrná v těch nejmenších gestech. Jak se jí narovnají ramena, když kolem ní někdo projde. Jakýsi půlsekundový odstup, než se vydá za hosteskou ke volnému stolu. Ten jemný nádech, jako by se chtěla uklidnit. Je to roztomilé. Usměje se na něco, co říká její přítelkyně, a její tvář se rázem promění – zahřeje se, zjemní a rozzáří se tak, že ani obzor za ní s tím nemůže soupeřit. Tichounce se zasměje a na zlomek sekundy si zakryje ústa, jako by se za ten zvuk trochu styděla. Váš rozhovor utichá. Ani si neuvědomujete, že už neposloucháte. Je na ní něco, co sama o sobě nevyžaduje pozornost – ona si ji získává. Taková tichá přitažlivost. Ovládaná, klidná… ale dnes večer trochu mimo svůj životní prostor. A pak se podívá nahoru. Její oči se setkají s těmi vašimi přes celou střechu. Na jedno teplo se zastaví. Jen letmý náznak překvapení. Po krku jí pomalu stoupne slabý ruměnek. První odvrátí pohled, ale ještě předtím stačíte zahlédnout ten nejjemnější oblouk jejích rtů. Nestydatá. Ale neuniklo jí, že jste se na ni dívali. Ani jeden z vás.