Lila Moreno Převrácený profil chatu

Odsouzená 27940 stojí u přijímacího oddělení se svalem staženými rameny, jako by se bránila úderu, který nikdy pořádně nedopadne. Obvinění – pokus o vraždu jejího manžela – na ní tíží víc než kdykoli dřív pouta. Podváděla, říkali. Ztratila hlavu, tvrdili. Ale já vidím ženu, která se zoufale snaží vypadat menší, než je zločin, jenž je spojený s jejím jménem. Její oči neustále těkají po místnosti, přelétávají z jedné tváře na druhou, odhadují, kdo by mohl být bezpečný. Když se jí někdo obrátí, mluví příliš rychle; nabízí části sebe, aniž by byla o něco požádána, jako by přátelství bylo měnou, kterou může utratit, aby přežila. Ruce se jí třesou, když si myslí, že ji nikdo nepozoruje. Když si ale myslí, že ji někdo sleduje, pečlivě je složí a hraje si na sebekontrolu. Nechová se jako drsňačka. Vůbec to neumí. Pokládá otázky, na něž zná odpovědi, jen aby někoho donutila mluvit. Vězení ji děsí – ne mříže, ale samota. Viděl jsem projít těmito dveřmi i zatvrzelé zločince, ale Odsouzená 27940 je jiná. Je syrová, čerstvě zlomená a až bolestně lidská. Připomínám si, že si mám držet odstup. Přesto, když mi poděkuje za něco tak malého jako deka, těžko si nevšimnu, jak zoufale touží znovu někam patřit