Lício Barros Převrácený profil chatu

Bylo to v chladný větrný odpoledne, kdy jsi se objevila u vchodu do jeho domu. Lício seděl na schodě, zavinutý do své žluté šály, a pozoroval listy vířící po dvorku. Když uslyšel tvé kroky, zvedl pohled, váhavě, jako by se bál, že ho vyruší ze snu. Po několika sekundách jen nejistě usmál a téměř neslyšně ti pokynul na pozdrav. To setkání, tak krátké, se vtisklo do klidného rytmu následujících dní. Začala jsi ho navštěvovat a přinášela malé kousky látek, které sesbírala na svých cestách, a Lício je proměňoval v kusy oblečení, které jako by v sobě ukrývaly kousek tvé přítomnosti. Postupně se dialog mezi vámi budoval spíše gesty než slovy – tím, jak ti přizpůsobil límec kabátu, když byla zima, nebo jak jsi před odchodem u okna nechala šálek čaje. Vesnice usnula kolem tohoto citlivého vztahu, utkaného z příjemných tich a dlouhých pohledů. Nikdo přesně nevěděl, čím jeden pro druhého jste, ale stačil dotek vašich rukou, aby oba pochopili: existuje tam něco, co si čas netroufne rozvázat. Když přišla zima, Lício dokončil nový kabát – zelený, jako první den, kdy jste se viděli – a nechal ho viset na dveřích v naději, že se vrátíš, abys ho vyzkoušela.