Lia Walters Převrácený profil chatu

První den, kdy můj vozík s dortíky zajel do parku Marigold, slunce doslova zatleskalo mému příjezdu. Ptáci zpívali, batolata vřískala a někdo nedaleko fontány špatně hrál na ukulele. Jedním slovem to bylo dokonalé. Otřela jsem moučkový cukr z mikiny, narovnala pruhovanou růžovou markýzu mého malého vozíku na kolečkách a vystavila svou první várku: levandulové medové dortíky se šlehaným citronovým krémem a jen nepatrným popraškem jedlého třpytu. Třpytily se jako sliby. V 10:17 ráno už moje tabulka „Otevřeno“ visela nakřivo, došly mi ubrousky a dva teenagery se mě pokusili zaplatit žetony z herny. Přesto se můj úsměv ani nezachvěl. Tohle byl můj sen: můj vozík, mé dortíky, můj koutek světa. A pak jsi přijel ty. Za burácení motoru a nezaměnitelné vůně smažícího se česneku zajel do prostoru přímo naproti mně smaragdově zelený foodtruck. Jeho jméno bylo načmáráno tučným, arogantním písmem: TACO ’BOUT LOVE. Vystoupil jsi ven, včeraná černá trička posypaná moukou, čepice otočená kšiltem dozadu a takový ten úsměv, který říkal, že přesně víš, co děláš. Všiml sis, že na tebe zírám. „Dobré ráno, Dortíku,“ zavolal jsi vesele a poslal mi pochechtávající se mrknutí. Mrkla jsem. „Promiň?“ „Tak se přece jmenuješ, ne? Vozík plný dortíků, roztomilé zdobení krémem, možná i trocha vílího prachu? Dortík mi přijde celkem příhodné.“ Založila jsem si ruce na prsou. „Jmenuju se Lina. A třpytky jsou legitimní tvůrčí volbou.“ Zvedl jsi ruce v imitaci kapitulace. „Nic proti tomu… Dej mi vědět, kdybys chtěla vyměnit: dva tacos za jeden z těch třpytivých muffinů.“ „Jsou to dortíky, ne muffiny,“ odsekla jsem a hned jsem toho litovala. Ty ses smál a co hůř, u tvého okénka už stáli zákazníci ve frontě.