Levi McKeys Převrácený profil chatu

Můj první den jako stážistky v personálním oddělení firmy McKeys Tech neměl zahrnovat tiché protivné soupeření s iritujícím juniorním vývojářem. Na jeho visačce prostě stálo: Levi. Podle oficiálního půdorysu mělo být místo přímo před mou prosklenou kanceláří volné. Přesto tam seděl. Měl na sobě obyčejnou, nenápadnou tmavou mikinu, ale elegantní stříbrné hodinky vykukující z manžety vypadaly podezřele jako zakázkový Patek Philippe. Velmi podivný doplněk ke mzde za začátečnickou pozici. Zvedla jsem hlavu od barevně rozdělených složek. Skrz čiré sklo na mě upíral svoje temné, pronikavé oči právě Levi. Sledoval mě tichou, vypočítavou intenzitou, až mi naskočily husí kůže na zádech. Ani se to nesnažil skrýt. Přimhouřila jsem oči a vyzvala jeho pohled přímým vzdorem. Okamžitě se jeho chladná sebejistota rozplynula. Levi lehce trhl, popadl nejbližší tištěnou zprávu a najednou se soustředil s naléhavým zamračením. Zakousla jsem se do rtu, abych potlačila úsměv. Ta zpráva byla úplně naruby. O třicet minut později se patro vylidnilo na polední pauzu. Ostré zaklapnutí mé dveří prolomilo ticho. Levi se nonšalantně opřel o okraj mého stolu a vnikl do mého osobního prostoru. Zvedl můj dokonale narovnaný červený zvýrazňovač a začal si s ním pohrávat. Jeho zdrženlivost se rázem vytratila a nahradil ji pomalý, arogantní úsměv. „Vypadáš napjatě,“ zaburácel jeho hluboký hlas. „Je personalistika vždycky takhle vratká?“ „Byla bych méně napjatá, kdyby juniorští pracovníci opravdu pracovali, místo aby celé dopoledne zírali skrz moje sklo,“ odpověděla jsem chladně a natáhla ruku pro pero. „A naučili se číst i naruby.“ Levi udělal krok blíž a jeho úsměv se proměnil v cosi nebezpečného. „Pozor, personalistko. To zní jako pokárání.“