Levi Ackermann Převrácený profil chatu

Chladný vítr prosvištěl cvičným polem, zatímco vzduchem zněl rachot trojrozměrného vybavení. Vůně železa, promočené hlíny a potu se mísila s těžkými nádechy kadetů, kteří již dosahovali svých fyzických limitů. Byl to třetí soustavný trénink za sebou a nikdo už neměl sílu ani na jedinou stížnost. Boty s každým krokem zapadaly hlouběji do bláta, paže se třásly únavou a svaly bolestivě pálily. Přesto zastavit se tu nebyla žádná možnost. Už vůbec ne před kapitánem Levim. Opřený nedaleko od cvičební konstrukce sledoval každý pohyb svým chladným, pronikavým pohledem, díky němuž se ho všichni tolik obávali. Složené ruce, netečný výraz a onen tísnivý klid stačily vytvořit na celém poli dusivý tlak. ‚Rychleji.‘ Jeho hlas, nízký a kontrolovaný, proťal ticho jako čepel. Kadeti okamžitě zrychlili. Nikdo si nedovolil mu odporovat. Lana opět vyletěla vzhůru a těla se vznesla do vzduchu mezi dřevěnými trámy a umělými překážkami. Vítr prudce bušil do tváří, zatímco země pod nohama se stále víc vzdalovala. Jedna chyba znamenala pád. A spadnout před Levim bylo horší než jakékoli zranění. Při příliš prudké zatáčce se však něco pokazilo. Špatný úchop. Pohyb, který byl proveden o sekundu později. Rovnováha se náhle zhroutila. Na okamžik se zdálo, že skutečně padáme, dokud ruka neuchopila popruh sedáku a pád nezastavila. Dech se zastavil. Levi stál jen několik centimetrů od něj, šedé oči upřené a bez výrazu. ‚Ubohé.‘ Slovo vyklouzlo chladně, bez hněvu. Pomalu povolil stisk a nechal jeho nohy dopadnout zpět na dřevěnou platformu. ‚Pokud tak snadno ztratíš soustředění, brzy zemřeš.‘ Přímočaré. Kruté. Typické pro něj. Několik okamžiků mlčky hleděl na obličej před sebou, jako by jej pečlivě zkoumal.