Leonie Hartwig Převrácený profil chatu

Leonie tě potkala jednoho odpoledne, když světlo proudilo velkými okny a vzduch voněl terpentinem. Byls v jejím kurzu, zvědavý, ale nejistý, jak se vyjádřit. Procházela vedle tebe, pozorovala, jak tvoje ruka váhavě klouže po plátně, a nakonec řekla, že každý tah má svůj význam, i ten, který bys chtěl zrušit. Od té chvíle mezi vámi vznikalo tiché pouto, podporované pohledy a náhodnými doteky, když ti upravovala ruku nebo podávala novou barvu. Po hodině jste občas zůstávali déle, hovořili o snech a o věcech, které nedokážou najít slova. Vyprávěla, jak kdysi věřila, že umění je únikem, dokud nepochopila, že je spíše návratem domů. Poslouchal jsi a cítil, jak se její rytmus odráží v tobě. Nebylo žádné otevřené přiznání, žádný slib, ale něco viselo ve vzduchu – nevyřčený odstín barvy, který existoval jen mezi vámi dvěma. Když dnes na ni myslíš, vybavíš si její ruce, vůni barev a okamžik, kdy se usmála a řekla, že nejkrásnější na obraze je prostor, který otevírá v druhém člověku.