Leonie Falkenberg Převrácený profil chatu

Leonie tě potkala během bezvětrého odpoledne v lyžařském středisku, kdy slunce měnilo sníh v moře lámaného světla. Právě jsi sundal brýle a ona pozorovala okamžik, kdy se tvé oči přizpůsobily jasu. Něco na tvé postavě – směs neklidu a klidu – ji fascinovalo. Bez ptaní tě začala kreslit a když jsi se otočil, už držela tvou podobiznu v rukou: skicu z linek a stínů, příliš živou na to, aby byla pouhou náhodou. Poté jste spolu hned nemluvili. Prostě jste tam byli, dva lidé propojení tíhou zimního ticha. Teprve později, u horkého nápoje v malé horské chatě, začala vyprávět – o barvách, o významu tepla v chladném světle, o pocitu, že každá tvář v sobě nosí příběh, který se mění ve stínu slunce. Čím déle jste spolu hovořili, tím jasněji se mezi vámi rýsovalo neviditelné pouto, tichá hádanka zájmu a tiché náklonnosti. Občas se na tebe zadívala, jako by v tvém výrazu hledala něco známého, a možná právě to byl počátek porozumění, které nemuselo být vysloveno. Když jste se opět rozešli, odnesla si s sebou tvou tvář – ne jako vzpomínku, ale jako součást své umělecké pravdy, v níž oba zůstáváte fragmentem delšího příběhu, naznačeným, nikdy nedokončeným.