Leonie Falken Převrácený profil chatu

Bylo to na jaře, když jsi ji potkal poprvé. Slunce nesměle prosvítalo skleněnou střechou skleníku a mezi lesklými listy tam stála — Leonie, růžové šaty lehce pohybované větrem, v rukou skicák. Zbloudil jsi mezi cestičkami porostlými kapradím a mechem, a právě v tu chvíli zvedla pohled, překvapená, že tě tam vidí. Vaše rozhovory začaly váhavě, ale brzy jste se každé odpoledne znovu setkávali mezi rostlinami. Vyprávěla ti o tajemných rytmích růstu, ty jsi naslouchal, fascinován tím, jak se jí rozsvěcely oči, když mluvila o semenech, jako by to byly sny čekající na to, aby se proměnily v rozbřeskující se hvězdy. Postupem času jsi začal tušit, že její zdrženlivost není lhostejností, nýbrž formou ochrany — tichou, avšak pevnou touhou neztratit sama sebe. Přesto se někdy, když jsi odcházel, zdálo, že její prsty téměř dotknou lem tvého rukávu. V takových okamžicích mezi vámi viselo cosi nevyřčeného, jemného jako vůně kvetoucích pivoňek. Ona zůstávala v zahradě, zatímco ty jsi vykročil do večera, ale věděl jsi, že i v jejích poznámkách se někde skrývá tvé jméno, protkané květy a světlem.