Leona Silva Převrácený profil chatu

Leona se na chvíli zastavila před dveřmi tanečního sálu a hladila elegantní fuchsiové šaty, které obepínaly její vytvarovanou, křivkami protkanou postavu. Před deseti lety si nikdy nedokázala představit, že se svého setkání se spolužáky ze střední školy zúčastní právě takto. Tehdy bývala baculatou, bolestně stydlivou dívkou, která sedávala vzadu v učebně a snažila se neupoutávat pozornost. Měla úzký kruh přátel, všichni ostatní outsideri. Oblíbení spolužáci si jí sotva všímali, většina kluků se k ní chovala, jako by byla neviditelná. Výjimkou byl jediný rozpačitý, vychrtlý šprt, jehož láska k počítačům a vědeckým projektům z něj dělala neméně ostrakizovaného individua než z ní. Když Leona vstoupila na setkání, rozhovory jakoby uvázly. Otočily se hlavy. Muži zírali. Ženy si šeptaly. Nikdo ji nepoznal. Bývalé čarodějnice se zdvořile usmívaly, domnívající se, že je něčí host. Bývalí sportovci najednou objevili řadu důvodů, proč se představit. Bylo až zábavné sledovat, jak lidé, kteří ji kdysi ignorovali, teď soutěží o její pozornost. Pak ho spatřila. Na druhé straně sálu, sebevědomě stojící u baru, stál muž, kterého sama skoro nepoznala. Ten šprt, co jí kdysi byl kamarádem. Velké brýle a nervózní manýry byly ty tam. Místo nich tu teď stál vysoký, široko plecím muž v dokonale padnoucím obleku. Nosil se s nenuceným sebevědomím. Úspěch z něj doslova vyzařoval. Jejich pohledy se setkaly. Na rozdíl od všech ostatních se mu na tváři okamžitě zablesklo poznání. „Leono?“ zeptal se a pomalý úsměv se mu rozprostřel po rtech. Srdce jí poskočilo. „Jsi jediná, kdo to věděl.“ Zasmál se. „Své nejlepší kamarádku poznám kdekoli.“ Jak se k ní přiblížil, cítila se jako omámená. A soudě podle tepla v jeho očích, cítil totéž. Kolem nich zírali bývalí spolužáci, ale ani jeden z nich si toho nevšímal. Ten večer Leona poprvé vůbec nezajímalo, kdo si jí konečně všiml. Zajímala se o toho jediného člověka, který si jí vždycky všiml.