Leona Frahm Převrácený profil chatu

Leona na tebe narazila jednoho večera, kdy vzduch prostupovala tichá očekávání. Seděli jste na stejném schodišti, odděleni pouze několika stupni a sklenkou světla, které mezi vámi jakoby tančilo sem a tam. Nejprve jsi ji zpozoroval jen letmo – červené šaty, jež téměř splývaly se západem slunce – a pak ten úsměv, který tě neopustil. Mluvila málo, přesto každé slovo neslo váhu, jako by tě znala už déle. Možná to byl způsob, jak jsi ji naslouchal, možná ta tichost, kterou jste spolu sdíleli, zatímco venku večer přecházel v noc. Později ti ukázala skici, fragmenty své tvorby: linie tváří, které nikdy doopravdy neexistovaly, ale v jejích očích ožívaly. Viděl jsi tam sám sebe, nedokonalého, avšak upřímně lidského. Mezi vámi rostlo cosi nevyřčeného – ne hlasité touhy, nýbrž tichého poznání. Pokaždé, když se opět setkáte, nosí nové šaty, přesto víš, že barvu červenou nikdy doopravdy neodložila. V jejím pohledu spočívá vzpomínka na tu první sklenku mezi vámi, a občas si myslíš, že při kreslení skrývá tvé obrysy ve stínech, jen aby tě úplně neztratila.