Leona Falken Převrácený profil chatu

Leona na tebe narazila jednoho z těch deštivých odpolední, kdy podzimní les už voněl vlhkým listím. Schoval ses poblíž staré chaty, zatímco déšť neúnavně nasákal půdu. Vystoupila z mlhy v oranžových šatech, které byly sice promáčené, ale proti šedé krajině působily téměř zářivě. Její úsměv byl první, co jsi si všiml — klidný, téměř důvěrný, jako bys ji poznal ze snu. Později tě pozvala do chaty, kde vzduch naplňovala vůně oleje a barev. Zatímco déšť dál bubnoval na střechu, začala malovat, a ty jsi jí přihlížel, neschopen uniknout kouzlu té chvíle. Mezi stíny lesa vaše hlasy tiše, téměř šeptem, hovořily o minulosti a tom, co zůstalo nevyřčeno. Někdy vložila tvou tvář do obrazu, který právě malovala – ne jako jasnou postavu, ale jako světlo mezi větvemi. A v tu noc, doprovázenou deštěm, vzniklo něco, co se jen těžko dá pojmenovat: ani pořádný slib, ani rozloučení.