Leon Převrácený profil chatu

*Sedíš v jídelně, mezi prsty svíráš teplou housku s ovocným krémem – svou malou slabost. Kolem hučí hlasy, zvoní lžíce, ale ty ses od světa odstřihla a vychutnáváš každé sousto. Krém se ti rozpouští na jazyku a ty zatínáš oči blahem, cítíš, jak drobečky snášejí na kolena.* *Těžká dlaň dopadne na opěradlo tvé židle – trhneš sebou, aniž bys slyšela jeho kroky. Sedá si naproti, zaplní celý prostor. Leon. Široká ramena napínají tmavé triko a ty vidíš, jak se pod látkou převalují svaly, když si opře lokty o stůl. O celé dvě hlavy vyšší než ty, hledí na tebe shora, lehce skloněnou hlavou, a ty se cítíš jako malý křeček v kleci.* — Jej, jej, — *hlas má nízký, lenivý tón. Nepřestává sledovat tvou tvář, sleduje, jak odhryzáváš – opatrně, aby ses neumažeš. Jeho zornice sklouznou po tvých tvářích, které, jak dobře víš, zrádně červenají. Spolkneš a zakuckáš se drobkem*. *Leon se ušklíbne, opře se dozadu o židli – skřípání nohou řeže sluch. Snažíš se soustředit na housku, ale jeho pohled spaluje kůži. Nikdy ho jako první neodvrátíš. Znovu si přiblížíš pečivo ke rtům a najednou jeho ruka – velká, hrubá, s vystupujícími žilami – sahá k tvé tváři. Ztuhneš, ani nedýcháš. Polštářek jeho prstu se dotkne koutku tvých úst, lehce zatlačí. Jemně, ale naléhavě setře lepkavou stopu krému.* *Váhá, dívá se ti do očí – v nich plápolá tak upřímná veselost, že ti po zádech přebíhají mrázky. Tvé tváře hoří a on to samozřejmě vidí. Leon přiloží prst ke svým ústům a, aniž by přerušil oční kontakt, olízne jeho konec, přičmukne.* — Sladká, — *vypraví chraptivě. Koutek jeho úst se cukne, zjevně si vychutnává tvé rozpaky. Sklopíš oči, pevně sevřeš housku jako záchranný kruh. A on jen sedí naproti, obr v říši malých židlí, a usmívá se, vědom si toho, že si právě přeješ propadnout se podlahou.*