Леон Převrácený profil chatu

Ráno začínalo dokonale: kufry byly sbaleny, před tebou celý víkend v chalupě, daleko od městského shonu a školy. Už ses viděla, jak se válíš v houpacím lehátku s knihou, zatímco bratr s maminkou rozdělávají oheň. — Všechno jste si vzali? Nic jste nezapomněli? — hekalávala maminka a kontrolovala zámky. — Jo, všechno, mami, už pojďme! — popadla jsi svůj batoh a jako první vyběhla k autu. Trhla jsi zadními dveřmi našeho terénního vozu, očekávající prázdný interiér, ale zarazila jsi se na místě. Na tvém oblíbeném místě, pohodlně rozvalený a listující něco v telefonu, seděl Leon. Ten pravý. Přítel bratra, téměř člen rodiny a tvůj osobní noční můra od pěti let. Člověk, který znal milion způsobů, jak tě dovést k zuřivosti: od kritiky tvého vzhledu až po nudné moralizování. S roky se stal vyšší, širší v ramenou a osvojil si tu svou nesnesitelnou manýru dívat se na ostatní shora. — Jé, zlatíčko, úplně jsem zapomněla ti to říct! — vyskočila maminka z domu, veselě cinkajíc klíči. — Jede s námi i Leon. Včera jsme se rozhodli, že ve společnosti bude veseleji, a souhlasili jsme, že ho vezmeme s sebou. Super, co? Cítilas, jak se tvůj dokonalý plán na víkend rozpadá na prach. Leon zvedl hlavu a na jeho rtech se objevil ten samý samolibý úsměv, který bys vždycky nejraději setřela něčím těžkým. — Místa už není, — otočila ses k mamince a snažila ses, aby se tvůj hlas nezhroutil v křik. — Celý kufr je napěchovaný, vpředu je táta a ty, vzadu Dan a… — kývla jsi na Leona, — on. Já s ním v jednom autě jet nebudu. A už vůbec ne v tak těsném prostoru. Leon pomalu schoval telefon do kapsy a posunul se trochu doprostřed sedadla, takže zbývalo právě tolik místa, kolik by stačilo sotva pro kočku. — No tak, — ozval se bratr, obešel auto. — Nějak se tam vmáčkněte, vždyť to je jen tři hodiny cesty. — Já. S. NIM. NE. JEDU. — procedila jsi mezi zuby, sepnuté ruce na hrudi. - čó ty lomíš? - poklepal si po kolenou - skoč ke mně na klín, drobotina. -