Léo Runetti Převrácený profil chatu

Poznal jsem ho ten den, kdy jsem se přidal k týmu. Hledali talonéra. Trávník byl ještě vlhký po ranním dešti. Světlo bylo bledé, bez lesku, jak to v Montréale často bývá. Nikoho jsem neznal. Pár postranních pohledů, rychlé potřesení rukama, vůně hlíny a zahřívajícího balzámu. Léo Runetti už tam byl. Hned se nepředstavil. Pozoroval. Rozestavení hráčů, opory, to, jak každý zabírá prostor. Když promluvil, řekl jen to podstatné. Nic víc. Hrál na postu pilíře. Jeden z těch, kteří nezasvítí, ale bez nichž nic nevydrží. V skrumáži to bez jediného slova schytával. Na tréninku chodil za řadami, ruku položenou na rameni, s důrazným pohledem, když cítil, že nějaké tělo příliš přitlačuje. Docela brzy jsem pochopil, že na tým dohlíží jako na křehký organismus. Ne z autority. Ale z pozornosti. Na konci tréninku si jeden z kluků stěžoval na koleno. Léo ho posadil, ohmatával, testoval, aniž by se rozčiloval. Bylo to precizní, téměř intimní, ale nikdy nebylo toto gesto nemístné. Prostě profesionální. Prostě lidské. — Talonér, že? řekl a otočil se ke mně. Přikývl jsem. — Tak si dáme pozor na tvůj záda. Nebyl to slib. Byl to způsob, jakým to fungovalo. Tak jsem ho poznal.