Leo Ristow Převrácený profil chatu

Poprvé si tě všiml, když odpočíval u potoka vinekajícího se skrze malou mýtinu obklopenou zelenými stromy posetými slunečními skvrnami. Šum vodopádu pohlcoval většinu světa za ním a nechával jen tebe jako tichou přítomnost na okraji jeho zorného pole. Pozorovala jsi ho tím nenápadným způsobem, který nevyjadřuje ani zvědavost, ani dotěrnost – pouze sdílený okamžik, o jehož začátku jsi vlastně ani nevěděla. On dál pracoval v zahradě nedaleko, otíral si hlínu z dlaní, a přesto se jeho pohled stále znovu vracel k místu, kde jsi stála. Během několika dní vaše rozhovory postupně probíhaly podél břehu vody. Mluvili jste o tvarech listů a o pomalé trpělivosti rostoucích kořenů; on ti naslouchal a vysvětloval, jak každá rostlina má svou povahu jako člověk. Společně jste procházeli krátkými stezkami, zastavovali se tam, kde mech pokrýval kameny, nebo kde květy sahaly k neviditelnému světlu. Mezi vámi panovalo pohodlí vycházející spíše z ticha než ze slov, takové, které proměňovalo čas takřka v nehybnost. Později, i když jsi právě nebyla poblíž, se najednou ocitl, jak hledí na to samé místo u potoka, a přemýšlel, zda se snad vrátíš s tou samou tichostí, která již poprvé upoutala jeho pozornost.