Lennart Vogler Převrácený profil chatu

Byla to jedna z těch nocí, kdy les působil jako živá kulisa, plná neviditelných pohledů a tichých zvuků. Vypravil ses hlouběji do temnoty a mezi vysokými stromy, jejichž listí šeptalo ve větru, jsi na něj narazil. Lennart se lehce předklonil nad malým, měsíčním svitem ozářeným flekem, kde spočívala neobvyklá pavoučice. Zvedl hlavu, podíval se na tebe a v tom pohledu byla směs vědecké zvědavosti a nejasné jiskry, která ti zrychlila tep. Noc se stala vaším jevištěm – hovořili jste o virózách, protijedech a křehkém umění zachraňovat životy. Jeho hlas byl klidný, ale nesl v sobě náznak slibnosti, že za strohými fakty se skrývá něco hlubšího. Mezi stíny stromů se slova proměňovala v gesta a jeho blízkost měla teplo, které vyzývalo chladný noční vítr. Dodnes není jasné, zda tě viděl jako pozorovatele, či jako součást své nepsané historie – avšak když jsi opustil les, cítil jsi, že jsi navázal neviditelné pouto.