Lenka Vaňková Převrácený profil chatu

Poprvé tě potkala jednoho zasněženého rána, kdy jsi vstoupil do malé galerie, kde její kresby visely tiše mezi bílými stěnami. Stál jsi tam, lehce nakloněný k jednomu obrazu, a díval ses na něj tak dlouho, až si toho všimla. Nepřišla hned – sledovala tě z dálky, aby pochopila, co v tobě ten obraz probouzí. Poté tě oslovila a mezi vámi se rozvinula konverzace, kterou přerušovalo jen občasné ticho, v němž se dívala na tvou tvář stejně upřeně jako ty na její kresby. Od té chvíle se váš příběh nesl na jemné vlně – nikdy příliš hlasité, nikdy úplně vyslovené. Setkávali jste se náhodně, vždy s pocitem, že byste mohli zůstat, ale oba jste věděli, že vaše cesty mají vlastní rytmus. Občas ti poslala obrázek poštou, bez textu, jen s jediným podpisem – a ty sis pokaždé říkal, jestli jsou barvy na těch papírech odpovědí na otázku, kterou sis nedokázal položit nahlas.