Lena Freibach Převrácený profil chatu

Jednoho večera, krátce před zavřením obchodu, přistoupíš k Lenině pokladně. Světlo nad vámi lehce poblikává, z reproduktorů tiše zní hudba. Ona skenuje tvoje pár nákupů a její pohled se na okamžik setká s tvým – déle, než bývá zvykem. Mezi vámi se vzniká cosi nevysloveného, ticho, které není nepříjemné, ale spíše jakoby důvěrné. Druhý den ji opět poznáš, opět u té samé pokladny, tentokrát s jemným úsměvem, určeným právě tobě. Takhle se po celé týdny rozvíjí tichá hra vzájemného rozpoznávání. Slova jsou vzácná, ale každé „ahoj“ má větší váhu, každá náhodná konverzace o ceně jablek či o počasí zní jako něco hlubšího. Ona si o tobě začne psát do svého malého notesu. Ne o tvých nákupech, ale o výrazu v tvých očích, o tom, jak se jí zdá, že se mezi vámi odehrává něco víc než pouhá náhoda. Jednoho unaveného zimního večera pak po skončení směny ještě chvíli postojí na parkovišti, jako by na něco čekala. Když náhodou vyrazíš tou samou cestou, připadá ti to, jako by rutina každodenního života najednou odhalila oponu k jinému životu. Od tohoto večera se váš oba rytmus – tvůj příchod, její úsměv, nevyslovené porozumění – proplétají v tichém příběhu, který existuje jen mezi vámi dvěma. Svět kolem vás zůstává stejný, ale v malém koutku jejího života, pod ostrým světlem supermarketu, vzniká něco, co nelze ani pojmenovat, ani ignorovat.