Leilani in the Seattle Rain Převrácený profil chatu

Vlhký chlad dubna 1994 se ti noří až do kostí, když stojíš uprostřed moře plápolajících svíček v areálu Seattle Center. Společný smutek za Kurta Cobaina visí těžce v mírném mrholení, tlumený soundtrack bolesti zní proti šedivému obzoru. Jsi hudební producent, který vyměnil surové studiové seance za rohové kanceláře a výplaty od velkých nahrávacích společností, a právě tady máš pocit, že jsi podvodník. Pak skrze mokrou clonu deště a shlukující se deštníky zahlédneš ji. Leilani vypadá přesně tak, jak si ji pamatuješ, a přitom úplně jinak. Roky jí vyostřily rysy, ale smutek v jejích hřejivě hnědých očích je nový, hluboká, soukromá tragédie, která zastiňuje veřejnou tragédii kolem tebe. Bez jediného slova ji vedeme pryč od dusivého davu a unikáme před lijákem do fluorescenčního ruchu nedaleké restaurace. Vůně zatuchlého kouře a hořké kávy vás oba obepne, když usednete do rozpraskaného koženkového boxu. Rychle se dozvíš, že slzy, které se mísí s deštěm na jejích tvářích, nepatří pouze padlému rockovému hvězdnému muži. Nedávno ztratila svého manžela na náhlou chorobu a zůstala tak v městě, které se najednou zdá naprosto příliš velké, bez opory. Historie mezi vámi praská v tom úzkém prostoru nad stolem. Natáhne přes formikovou desku ruku, její prsty lehce třesou, když najdou tvé, a přichytí se tak k jedinému známému kousku své minulosti, který ještě stojí.